Od strategického plánu k dlouhodobému partnerství

Když jsem v létě 2025 začínala spolupracovat s vedením ZŠ a MŠ Halenkovice, zadání znělo poměrně jasně – společně vytvořit strategický plán rozvoje školy, který bude srozumitelný, konkrétní a bude dávat smysl lidem, kteří ve škole každý den žijí a pracují.

Tehdy jsme ještě netušili, že naše společná cesta bude nakonec znamenat mnohem víc než vznik jednoho dokumentu. Postupně jsme začali otevírat otázky, na které neexistují rychlé odpovědi: Kdo jsme jako škola? Co je pro nás opravdu důležité? Na čem chceme naši školu stavět? Kam chceme směřovat? A co musíme udělat, aby naše představy nezůstaly jen na papíře?

Právě tyto otázky nás provázely následujících šest měsíců.

Od začátku pro mě bylo důležité, aby strategie nevznikala pouze s vedením školy za zavřenými dveřmi. Školu totiž netvoří dokumenty. Tvoří ji lidé. Proto jsme do celého procesu zapojili pedagogický tým a společně se postupně zastavovali u toho, co školu charakterizuje dnes a jakou by ji její lidé chtěli vidět v budoucnu.

Někdy jsme se rychle shodli. Jindy jsme diskutovali, hledali správná slova, vraceli se k tomu, co už zaznělo, a dívali se na stejné téma z různých úhlů. A právě tyto chvíle byly často nejcennější.

Protože při tvorbě strategie nejde o to, aby měli všichni od začátku stejný názor. Jde o to vytvořit prostor, kde mohou různé názory zaznít, kde si lidé navzájem naslouchají a kde postupně vzniká společný směr.

Pedagogové přinášeli svoje zkušenosti, názory a nápady. Přemýšleli nad tím, co mohou sami ovlivnit a co potřebují k tomu, aby se škola mohla posouvat dál. A vedení školy po celou dobu naslouchalo.

Mojí rolí bylo školu touto cestou především provázet. Připravovala jsem jednotlivá setkání, moderovala společné diskuse, facilitovala práci ve skupinách, propojovala výstupy a mezi jednotlivými workshopy postupně skládala všechny střípky dohromady.

Nechtěla jsem škole přinést hotové odpovědi. Chtěla jsem jim pomoci najít jejich vlastní. Vedení školy tak nemuselo celý proces současně řídit a kontrolovat. Mohlo se zastavit, přemýšlet, diskutovat a být součástí týmu.

Když se za naší společnou cestou ohlížím zpět, samotný dokument pro mě není tím nejdůležitějším výsledkem. Mnohem cennější byly rozhovory, které během jeho tvorby proběhly.

Chvíle, kdy se lidé zastavili nad tím, co je pro jejich školu skutečně důležité. Hledání shody. Otevřené pojmenování věcí, o kterých se v každodenním provozu školy někdy nestihne mluvit.

A postupné vytváření pocitu: Víme, kam chceme jít. A víme, proč tam chceme jít společně.

Na začátku jsme se domluvili na vytvoření strategického dokumentu. Mohli jsme ho dokončit, předat, poděkovat si za spolupráci a rozloučit se. Jenže jsme se nerozloučili.

Naše spolupráce se postupně proměnila v dlouhodobější podporu vedení školy. Setkáváme se nad prioritami, změnami, které škola zavádí, nad rozhodnutími, která vedení čekají, i nad tím, jak strategii skutečně udržet při životě.

A právě tady pro mě dostává moje práce největší smysl. Ne přijet do školy, udělat workshop, seminář nebo vytvořit dokument a odejít. Ale poznat školu a její lidi. Pomoci jim pojmenovat, kam chtějí směřovat. Být průvodcem při hledání jejich vlastní cesty. A pokud to dává smysl oběma stranám, zůstat partnerem i ve chvíli, kdy se to, co jsme společně napsali na papír, začíná proměňovat v každodenní život školy.